Poprvé jsem ho viděl v létě 1974 v Českém Krumlově. (Pak už ten festival folkařů zrušili, ale nejen kvůli Nosovi.) "Doslova mě zvedl Josef Nos," napsal jsem do Melodie č.11, "nejdřív podobností s Dlouhým bidlem z Bratrstva kočičí pracky, potom nevídaným rozkročeným posedem a zlostně náruživým stylem hry na kytaru a nakonec svými výsměšnými popěvky proti měšťáctví, zápecnictví a unylosti. To už není talent, to je kus hotového stylu, navazujícího na nejlepší české předchůdce, ale přece ojedinělého..."

Že ve své politické přímočarosti navazuje trochu na Kryla, to jsem Nosovi řekl soukromě. Tři roky před Chartou a dávno před Nohavicou a Dobešem, dokonce i dřív, než se ve svých textech zcela zpolitizoval Jaroslav Hutka, byl Nos sršatý až to bralo dech. Dala se mu vytýkat jednostrunnost, rýmovnický infantilismus na hranici humpoláctví; nevybíravost zbraní při útocích na posluchačské bránice – ale když jeho to všechno tak ukrutně bavilo!

Jak šly roky, milice ulicemi a písničkářské voje do exilu, přibývalo mezi námi strachu a u Nose sebevražedného vzteku. Už v roce 1976 dostal po hlášení olomouckého kulturního inspektora Tylšara půlroční dištanc od Středočeské krajské agentury, paradoxně pouze za to, že si při vystoupení zul boty. (Tedy: svlékal se.) Jindy mu prošly vtipy na Brežněva nebo radostná zpráva o tom, že viděl někde napsáno: Závěry sjezdu plníme i do přinesených nádob.

Není divu, že osmdesátá léta přinesla Nosovi nejen další zákazy, ale i výslechy a soudy. Pseudosocialistická Bezpečnost a justice, jímž se podařilo dostat za mříže řadu rockových hudebníků, svůj tříletý spor s Nosem prohrály; byl to mimochodem skvělý příklad muzikantské solidarity. Zatímco ke všemu ochotné české ministerstvo kultury se Máchovým jménem – podobně jako v případě Plastiků – postavilo na stranu žaloby, Nose zaštítili i přátelé, kteří k němu předtím měli umělecké výhrady.

Třebaže je moje archivní složka s nápisem Josef Nos plná rozsudků i komentářů, psaných Pepovým do všech směrů rozviklaným rukopisem, nejpůsobivější svědectví o té době by vydali asi samotní vyšetřovatelé. Nos se k nim v rozhodující chvíli obrátil zády, sedl si ke zdi a začal po jogínsku dýchat, vyhánět zlé myšlenky. (Jak jsem zjistil, podobně duchovně šokoval i techniky při natáčení této desky.)

Učitel angličtiny a francouzštiny, vedoucí kursů jógy, rodák ze slezské Vidnavy (nar. 16.5.1949) a potomek lidového řezbáře z Valašska se za údivu nás všech občas dostával i do přímého přenosu. Zlí jazykové i lidé stižení fízlománií v tom hledali kdesi cosi, ale skutečnost bývala ještě barvitější; třeba v pražském vysokoškolském klubu luridica dostával honorář 180 Kčs za údajné "uklízení silně znečištěného klubu." Posledním Nosovým zřizovatelem byl Svaz invalidů.

Účinkováním s dalšími folkaři ze sdružení Šafrán i jinými, ale především delší spolupráci v triu s basistou Jardou Kovářem (z bývalých Blátotlaček) a houslistou Slávkem Formanem se v Nosovi vybudily i nejmenší odstíny jeho hudebního nadání, předeším improvizační schopnosti. Jakoby ho hudba čím dál víc začala bavit a její postavení zrovnoprávnělo s texty a průpovídkami. Někdy mám při Nosových muzikantských extázích až strach, aby se samou radostí z toho, jak mu to jde a jak jdou lidé s ním, nezbláznil. A někdy jako třeba v agentovi CIA, se zdá, že už se zbláznil. Byl nejvyšší čas vydat mu první album.