Na rozdil od popisku na obalu knihy Pepy Nose s nazvem Josefovy Vanoce si myslim, ze Pepa Nos neni spisovatel, ale basnik. Pro uplne blbe vysvetluji, ze na rozdil od spisovatele je basnik neporovnatelne vetsi mistr slova a to, na co spisovatel spotrebuje stovky stran textu, to basnik dokaze vyjadrit par ci nemnoha slovy. Dodavam, ze i ja jsem byl puvodnim povolanim basnik – ridicem hovnocucu jsem se stal az pozdeji... tak to dokazu ocenit.

I kdyz klicovym a navracejicim se slovem v knizce jsou "vanoce", podle mne je to knizka nikoliv o Vanocich jako takovych, ale o autorove neobvykle laskavem pohledu na svet. Jsme s autorem kamaradi a vim, ze i pres neoholeny zevnejsek je Pepa Nos vyrazne laskavy a chapavy clovek s uzasnou mirou porozumeni pro blizniho sveho – asi jako Frantisek z Assissi, o kterem pise a zpiva...

Pepa je nejen spratelen s mnoha knezimi – na mou zadost zpival jeho duchovni pisen Clovek v kojetinskem kostele a mistni pater Pavel Rysavy pochvalne pokyvoval hlavou – ale i sam svym zpusobem je ponekud schizofrenickym knezem – od indickeho nabozenstvi az po krestanstvi, asi jako emigranti, kteri plynule prechazeji z jednoho jazyka do druheho aniz by si nejak byli vedomi rozpolcenosti jejich vlastnich osobnosti.

Knizka je maximalne reflexivni (pokud je to vubec ceske slovo) s vylety do autorovy minulosti a nekdy i do daleke budoucnosti, plna prijemnych vzpominek a vubec neni jasne, zda nazev ma na mysli svateho Josefa a nebo Josefa Nose. Doporucuji – kupte si ji.