Sleeve-note k desce ROK 2000

Kdo hledá, nachází, kdo našel, toho našli. To před mnoha lety mi řekl filosof J. Šafařík, neznámý, zapadlý, dovnitř svým spravedlivým rozhorlením, svým urputným tvůrčím úsilím obrácený, na počátku sedmdesátých let. Od té doby stále hledáme, stále nehotoví, stále na počátku. J.Š. je po smrti, I.D. je po smrti, K.K. je po smrti. Už našli. Není mnoho těch z mé generace - které se již říká "starší střední" - kdož "utkvěli v čase" svého pernamentního hledání (a nacházení), pernamentního úsilí o přítomnost ducha, o skutečnou duchapřítomnost. Slyšíme: Dnes už je to jedno... Není. I když pamětí disponujeme sebekratší, není to jedno. Život nelze opravovat, struna jednou prasklá je k ničemu. Paralelní osudy, rozstříknuté osudy lidí jedné a téže generace, rozstříknuté krvavě jako hvězdy po indigovém nebi. a zrak slábne a posléze se obrací dovnitř. Tam vzniká píseň a slovo, obojí současně, obojí dohromady. Platí pro ně to, co pro poessii formuluje A. Vyskočil: "...výsostný cíl, který je ve shodě s posláním a základním smyslem veškeré pravé poesie: totiž bojovat v předních řadách proti času, který svůj prach ukládá a vrství na původí skvělost věcí." A v těch řadách vidím taky přítele Pepu N., vhrouženého do své expresivní hry na kytaru a profukovaných ozvů ústní harmoniky. A ty ozvy jsou srdeční, čachrají melodii lehce a definitivně. Ano, jsou zde morality. Ale cožpak jsme v útlém mládí šedesátých let nebyli morálně silnější a samozřejmější než nyní, kdy tonáž svědomí máloco přetíží? Nepřesní v slovech, přesní v poesii, přesní v hudbě. Přesné jsou ozvy srdeční. Nejsme vyrovnaní. Díky Bohu. Někdo v 23 je srovnán na marách, imitujících život. Nejsme vyrovnáni, nejsme srovnáni. Díky Bohu za to.

Jaroslav Erik Frič