Recenze na album Rok 2000 – Rock & Pop 07/2000.

     Čeho bude nejvíce v roce dva tisíce/ čeho bude míň, čeho víc/ a z čeho nezbyde nic? ptá se písničkář Pepa Nos v titulní skladbě svého nového alba. Docela by byla škoda, kdyby "nic nezbylo" právě z téhle desky. Ne že by zosobňovala nějaký historii českého folku naruby převracející počin. Zachycuje Nose takového, jak ho známe léta. Jako svérázného kytaristu, který občas dokáže vysypat ze skladatelského rukávu tak silnou melodii, až se z toho tají dech (zde Tulák, Nedej se! nebo stařičká, lehce dylanovská píseň o svobodě), harmonikáře a ještě svéráznějšího zpěváka, místy předvádějícího věru krkolomné kousky, typicky nosovské hlasové vylomeniny. To vše za podpory decentního kontrabasu jeho dlouholetého spolupracovníka Jaroslava Kováře a sem tam též bubnů Tomáše Nováka (ex-Novák Family, Papaya, Support Lesbiens, Eleison, Švehlík; jinak Autsider a Quartet Dr. Konopného).
     Tedy nic nového pod sluncem. Ovšem přesto- nebo právě proto?- stojí nové Nosovo dílkotéměř každým coulem za poslech. Už jen z toho důvodu, že tentokrát skoro úplně (vyjma bigbítově znějící To chce klid) rezignoval na své obligátní legrácky, v nihž někdy sklouzává až za hranici vtipnosti a vkusu. Rok 2000 je kolekcí na Pepu Nose až neuvěřitelně "vážných" písniček, někdy bezmála existenciálního charakteru- třeba tehdy, když se zpěvák v Carpe Diem Per Deum táže Má-li tedy člověk/zrozený ze ženy/ pro nebe či peklo být stvořený? a když s bolestným nasazením zpívá Pomysli člověče na svůj soudný den/nemysli si, že se z toho jen tak lehce vyvlíkneš/a že ze života jako absolutní vítěz odejdeš (Soudný den) nebo Buď svině jako oni/nebo radši ještě větší/snaž se urvat co se dá/a co nejde urvat znič (Už nechci), běhá vám z toho mráz po zádech. Stejně jako ze stále platných veršů v letitých písních o svobodě a Profíci vlastního prospěchu (Pořád ti někdo maže med kolem pusy/ale když se jednou octneš až po krk ve špíně/tak všichni zmizí/a ti, co nestačí utéct/ti pak říkají/jó, život není peříčko!). Snad jen v ekologické agitaci Ropáci se Nos ocitl na velice tenkém ledě a ten se pod ním nemilosrdně probořil.
     Závěrečné dvě bonusové písně, vlastního Alchymistu a Nosův Můj zpěv, zpívá Lucie Nosová, Pepova dcera. Obě bohužel trpí přemírou výrazového i textařského patosu takřka nedvědovského ražení. Že je Lucie nadaná však nelze popřít.

Hodnocení: sedm z deseti

Petr Korál