Pepa Nos nechce být slavný jako Karel Gott

Tábor – Známý písničkář poskytl Deníku rozhovor po svém koncertě v Housově mlýně

Autor: Kateřina Nimrichtrová

Z jakého jste deníku, zeptal se Pepa Nos hned na začátku rozhovoru. Dvě periodika mají totiž k písničkářovi navždy zavřenou cestu. Žaloval je za pomluvu a po necelých pěti letech soud vyhrál.

Jak to vlastně bylo s tím soudem?
Mladá fronta a Lidové noviny uveřejnily článek, v němž mě obviňují ze spolupráce s STB. Já jsem se na to mohl vykašlat. Na seznamech nejsem, tak ať si trhnou nohou. Jenže tou pomluvou trpělo i moje okolí. Proto jsem do toho šel a soudil se.

Takže Mladé frontě a Lidovkám už rozhovor neposkytujete…
Rozhovor je určitou formou partnerství nebo přátelství. A s nimi už prostě není o čem. Ten vztah je už narušen.

Ve svém nejnovějším CD Čtyři pravdy na tu kauzu reagujete. Alespoň jednou písní…
To je písnička Udavač z Karlína. Je to taková paralela Hutkova Udavače z Těšína. Upřímně řečeno, chtěl jsem napsat písničku, která se zabývá lidskou slabostí. Protože udavačství je lidská slabost. A brát to nějak pateticky, to není dobře. Udavači byli, jsou a budou. Takže jsem napsal Udavač z Karlína, ale je to sranda.. Nemůže to nikdo brát, že to myslím kdovíjak vážně. A to, co se v té písni dělo, mi pomohlo definovat vznik utrpení, potažmo vznik blbosti.

Jenom připomenu, Čtyři pravdy se skládají ze čtyř částí: Existuje blbost, Vznik blbosti, Zánik blbosti, Cesta k zániku blbosti. Na cédečku jsou jen čtyři skladby. Proč?
Je to něco mezi singlem a klasickým cédéčkem. Chtěl jsem udělat něco výjimečného, aby mi to pomohlo odtrhnout čtyři Buddhovy pravdy: Existuje utrpení,Vznik utrpení, Zánik utrpení, Cesta k zániku utrpení. Tohle jsou moje paralely. Já byl loni v Indii a pod stromem, kde Buddha dosáhl osvícení jsem seděl. Takže nahrávka je takovým výsledkem mé cesty.

Takže jenom čtyři písničky jsou na desce proto, že všechno ostatní by v kontextu bylo navíc?
Ne, to ne. Víte, Čtyři pravdy jsou veledůležitý projekt. Každý člověk se setkává s problémy, bolestí, s utrpením, s nemocemi. A o tomhle pojednává celým svým učením Buddha. Pro mnoho lidí je ale východní učení hrozně odtažité. Plno lidí třeba ani netuší, že buddhismus není náboženství. Je to myšlenkový systém, založený na osmidílné stezce, kde všechno musí být správně. Musí se správně myslet, mluvit i konat a tak dále. V podstatě k takovému obyčejnému přemýšlení je Buddhovo učení jako dělané. No a já se snažil všechno podstatné, co jsem si přivezl z mé cesty do Indie, nahustit do tohohle čtyřpísničkového alba.

Když ale slovo bolest nahradíte blbostí, nemohou to lidé chápat spíš jako výsměch?
Jakmile si to album koupí a začnou ho poslouchat, tak k tomuhle závěru nemohou dojít. Konkrétně u poslední písničky Neděle Velikonoční nemohou mít žádný pocit z nějakého zlehčování. To je zpracované Evangelium svatého Lukáše. A když si to poslechnou, budou přesně vědět, o co kráčí. Pokud si někdo a priory vytvoří předsudek, je to jeho problém. A jeho blbost. A jeho utrpení. A jeho bolest. Předsudky dělají z lidí chudáky.

V letošním roce chystáte další, jedenácté album. To už bude ale klasika…
To bude určitě klasické dlouhé cédečko.

Písničky už na něj máte nashromážděné?
Já mám v podstatě už dopředu na dvě hodinová alba.

Má už nějaký pracovní název? Že byste ho exkluzivně našemu Deníku prozradil…
Je spousta věcí, na které se zapomíná. Je to podle jedné písničky, která tam bude.

Chtěl byste být někdy slavný jako Karel Gott?
Upřímně řečeno, sláva Karla Gotta je špatná sláva. To není dobrá sláva. On se stal otrokem té slávy. Každý, kdo se stane otrokem čehokoli, je na tom hodně zle.

Nešlo by ale díky té popularitě a slávě, oslovit svým poselstvím daleko víc lidí?
To nepřipadá v úvahu. To, co šířím já, je nesmírně intimní. A nemůžete intimní záležitosti šířit ve velkém. To nejde. To můžete vlastně sdělovat pouze pár lidem. Větší dav by to zadupal do země. Nemůžete spasit naráz tisícovky lidí. Vy můžete spasit pouze pár jednotlivců, kterým se konečně rozsvítí.

Letos v květnu vám bude šedesát. Vypadáte ale pořád stejně, jako když jsme na vaše koncerty chodili před dvaceti lety. Může za to jóga?
No samozřejmě. Kdybych byl zchátralý a sotva sípal, tak by si lidi řekli, k čemu mu ta jeho jóga je? Když ale vidí, že čtyři hodiny takhle poskakuju a i potom mám spoustu energie, tak si každý tu správnou odpověď dá sám.

Když si kliknu na vaše stránky, záložku život, najdu tam skladatel, textař, hudebník, zpěvák, herec, učitel jógy a zedník. Zedník?
Já jsem si vlastníma rukama postavil barák. Od základů těmahle rukama. Dělal jsem to deset let. Bez jakékoli pomoci. A navíc tím, že si to tam napíšu, lidem trochu načechrávám peří.

Tak a teď k filmu. Těžko rozpoznatelná postava bezdomovce ve Šteindlerově Perníkové věži, ruský mužik v italském Vzkříšení od bratří Taviani… Jak jste se k tomu dostal?
Když mi bylo šestnáct let, rozhodl jsem se pro filmovou kariéru. Tak jsem ji v padesáti začal.

Ještě byste chtěl hrát?
Teď už je mi to jedno. Já jsem se dostal až do Hollywoodu. A není už kam se výš dostávat. Měl jsem maringotku vedle Matta Damona. On měl tedy podstatně větší. S ním jsem hrál v Kletbě bratří Grimmů. Představoval jsem německého válečného veterána.

Jak se vlastně dneska žije písničkářům? Dřív jste mohli zazpívat cokoli a lačné publikum si tam našlo nějaký jinotaj. Měli jsme společného nepřítele. Proti čemu se ale bojuje dneska?
O tom je moje album Bojové písně. Pokud se bavíme o kritice a pranýřování, tak přesně proto je vydané tohle album a DVD Rovnou za nosem.

Vaše texty často upozorňují na klimatické změny, ekologickou nerovnováhu a nebezpečí, která nám hrozí, pokud něco nezměníme…
Já jsem veden jako sympatizant všelijakých ekologických hnutí. Byl jsem dokonce vyzván k napsání písně Nedej se, ke stejnojmennému pořadu České televize. Tam jsem dlouhou dobu měl písničky, až úředníci vyhodnotili, že tam už nesmím být. A důvod? Vyvolávám prý nálady, pocity, emoce.

A co vás dneska nejvíc štve, popouzí, o čem je třeba nejvíc zpívat?
To takhle není. To není o nějakém štvaní, hněvání se. Ta inspirace u mě chodí zcela zásadně z nejniternějších duchovních oblastí. Já dostanu informaci zevnitř a zpracuji to, protože je to třeba. A pak přijdu na koncert a sleduji, že diváci pozorně poslouchají, protože to potřebují. A podle toho poznám, že tnu do živého. Jinak by to nemělo smysl. Kdyby nebyla žádná odezva, nikdo by si nekoupil CD, nechodil by na koncerty. Ale od samého začátku, co jsem začal s touhle kariérou, mě zpívání uživilo. Z toho mi vyplývá, že pravděpodobně, když člověk tvoří z těch vnitřních impulsů, duševních, od boha, dostává za to zaplaceno přesně v té míře, v jaké potřebuje. Ne víc, ne méně. Aby se uspokojily jeho potřeby a on mohl sloužit dál jako, když to blbě řeknu, nástroj něčeho vyššího.

-mla-