Nosovo písání

Autor: Heřman Chromý


Zdravím Josefe,

Tvá knížka došla a byl jsem příjemně překvapen nejen její čtivostí, ale i jejím hlubokým záběrem.

Jestli v minulosti člověk neznalý Tvých písniček a především Tvého neopakovatelného projevu a humoru,

který pravděpodobně navazoval - vědomě či nevědomě, na tom nesejde -, na pěvecké skeče Vlasty Buriana, či už zapomenutého Ference Futuristy,

se musel vyrovnávat s formálními a většinou povrchními připomínkami kritiků jako byl Vladimír Just, kteří většinou nebyli ani na jediném Tvém koncertě, takže nemohli nasát ono inspirativní předivo, vznikající často až na jevišti, ovlivněné aktuální atmosférou,

pak napsáním této rovněž neopakovatelné knížky, jsi podle mého soudu, všem těmto Tvým kritikům nastavil zrcadlo a zároveň ukázal, jak a v jakých mělkých vodách nabírali vítr do plachet.

Ono je to zřejmé i z jiného jednoduššího pohledu. Shrnuto: Šafrán se po listopadu 1989 již nikam neposunul, jen se více či méně opečovával jako náhrobní kámen připomínající nehrdinské a malé časy, o kterých vypovídal a proto má své místo na hřbitově.

Jsem obrovsky (co jen mohu být) a uznale rád, že Pepa Nos z tohoto hřbitova díkůvzdání utekl. A nejenom utekl. On ve své knížce, vyjevil českému světu další rozměr skrze „čákry“, jimiž - řekl bych - nejen umravnil a uzemnil, ale doslova upozadil mýty, které tak v Čechách milujeme, jen abychom zakryli čecháčkovské srabáctví, kdy je po bitvě každý generálem, spěchající na hřbitov mýtů položit svíčku.

Omlouvám se případným dalším čtenářům této esejistické glosy, že jsem ve svém polistopadovém marném snažení o ukrajování vlastní nedovzdělanosti zatím jen na prahu západní filosofie, nepoučen filosofií indickou a čínskou, z nichž čerpala poezie Rabíndranátha Thákura či Zpěvy staré Číny, které jsou mi dobře známé.

Ovšem poučenost či nepoučenost touto filosofií určitě nevadí čtenářskému zážitku. Nosovo “čákrování“ jej naopak umocňuje, odkrývá českým kulisám prolínajícího se a neustále se v knize vracejícího a nedořečeného příběhu grotesknost, v níž si chce “pravda vítězících umělců“ dokázat svůj falešný heroismus na pomluvě tak triviální a směšné, že se nechce věřit, kam až může zdánlivě neškodná přihlouplost, poklesnout.

Chce se říci, budovatelé své polistopadové přítomnosti jakoby se té své heroické polistopadové minulosti zalekli, jakoby jí stále nevěřili a proto spěchají dohnat na soudech se zdviženými ukazováky namířenými proti ní a někomu, koho a co dodnes nepochopili a co jí vlastně vždycky tak trochu dlužili. Slušnost a sílu.

Pro Josefa Nose hovoří to, že se k takovému snižování v životě nikdy nesnížil, natož aby se ho dopustil. Slyším ovšem, jak se nyní triumfálně a povzneseně zvedá vlna jeho kritiků: A co jiného je ta jeho kniha s průhlednými a osočujícími pseudonymy a podobně a tak dále.

Mohu-li této knize složit ještě jeden kompliment, odpověděl bych jim: Písání. Nosovo Písání! A kdyby nešlo o autorskou licenci Petra Kopce, překladatele knihy Johna Lennona a jejího názvu In His Own Write, byl by to jeden z mých kritických postřehů, týkající se názvu Nosovy knihy Odvrácená tvář šoubyznysu. Tento název knihy bych spíše nechal v Nosově podání Páté dimenzi. Kniha totiž skrze šoubyznys se totiž dotýká daleko širšího spektra české společnosti než jen těch českých nikdy nenasycených “soust-byznysu“.

5 Dimenzí, tak se jmenuje jedna z kapitol této knihy. Musím říci, že po jejím přečtení jsem cítil stejnou radost z čiré-čisté meditace, kterou nám autor předložil a stejné povznesení, které jsem v mladších letech z doby svazáků pociťoval při pročítání Holanovy poezie.

Nutno říci, že takových kapitol má Nosovo Písání 74, včetně doslovu a autorovy Poznámky. Jejich tah podtrhuje, že drtivá většina z toho počtu nepřesahuje stránku, s kongeniálním doprovodem Nosových kresbiček, malých výtvarných zkratek. Ty jsou vedle již zmíněného “čákrování“ dalším rozměrem této vůbec ne prvoplánově cílené knihy, jak by se na první a zběžný pohled mohlo jevit čtenářům s klipovým vnímáním video-kultury.

Nepochybuji, že každý čtenář si v Nosově Písání objeví něco, co je mu vlastní, co ho osloví. Ať již je to 5 DIMENZÍ, kterým myslící člověk propadne v Nosově projekci Boha, jednoho z nejvýmluvnějších podání Boha, které jsem kdy četl vedle Bulgakovy přenádherné pasáže z jeho knihy Mistr a Markéta.

Ale těch radostí je v knize víc. Byť myslím neotevřeným hyperbole, nadsázce, Nelogické poezii či Nietzschem políbené Manipuře a syrovému nonsensu, provázeného drsnou aktualitou, kterou Nos čerpá hlavně z nástěnky na své webové stránce, jsou Nosova uvolněná, hravá avšak sžíravá slova, odepřeny.

A tak už jen za všechny jmenuji ty své radosti, které jsem si v Nosovi našel. Vedle již jmenované Nelogické poezie, jsou to Karel Kryl, Indie, Jaromír Rukavica, Osvícení, Semafor, Štefan Mrak, Pěst na soudě, texty na kila, Osvobození Litvy, Amerika, Rusáci, ZEZDISRALOVI, Vysral jsem hovno, Lejna v Indii, Všechno je naprosto stejné, Help Me Be a Man, „Písničkáři“, Je spousta věcí, na které se zapomíná, Curvy, I sláma, Posmrtné sny, Dva kýble, Ross Hedvicek, Animozity, Pekla a Očistce, Já vandal jsem jim to nandal, Bílá holčička a černý chlapeček, Scifi. Loveparade, Jarda Hutka, Nosovy seznamy, Chudáci Japonci, Pravdy.

Nezbývá než knize popřát další vydání. Možná až po iks letech, až se našim českým myslím začne dařit myslet bez svěrací kazajky toho dnešního světa, kterou si každý den dobrovolně mnozí z nás navlékáme, abychom se příliš nelišili. Lišit se je vždycky vošajslich a jak se znovu 25 let po sametovém nic-nepřemýšlení zdá, dnes možná ještě víc.

Ono to nakonec prospěje i autorovi, tedy mému kamarádovi Pepovi. Aby při dalším vydání dal na některých místech knihy více na Pátou Dimenzi než na sebe. Je ho tam Pepy v některých kapitolách víc než v těch čtyřech dimenzích, které nám po právu jsou nejen Josefem připomenuté; včetně některých nepřesnostÍ, týkající se například hladomoru, který postihl Ukrajinu a byl zločineckým Stalinem namířený především proti Ukrajincům. Jinak lidé v bývalém ZESESERse, tedy i Bělorusové, hladověli samozřejmě hodně často a umírali také často ve velkém, v masových hrobech.

Slova a celá kniha se tak ještě odlehčí. A možná že po její reediční kúře narostou křídla i těm, kteří se létat a myslet dosud bojí.

Rakovník-Š(s)amotka, 13. listopadu 2014

Heřman Chromý