U Pepy Nose

Autor: Johanka Černá


S tímto brzkým šedesátníkem, přemýšlivým a citlivým člověkem, skladatelem, textařem, zpěvákem, příležitostným hercem, učitelem jógy a učitelem jazyků jsem se sešla jednoho nedávného kutnohorského podvečera a strávila s ním čtyři hodiny povídáním o všem možném. Probrali jsme zčásti muzikanskou branži, jeho zákaz veřejného vystupování za minulého režimu, někdejší organizování festivalů jako byly třeba Krylonoce , festival na počest jeho přítele Karla Kryla. Při té příležitosti zavzpomínal, jak měl s Karlem hraní a on mu říkal: „Vem to za mě, já odcházím na druhou stranu“, a zanedlouho na to zemřel, „a proto založit tenhle festival bylo pro mě posláním“,vysvětluje Pepa. Mluvili jsme dále rovněž o duchovním životě, třídách duchovní výuky, o lidských vztazích, o vísce na Zlínsku, kde má svoji chalupu, o józe, budhismu a o Indii. Ač hodně cestuje, tato země mu obzvlášť přirostla k srdci. „V Indii je zcela jiná dimenze, jiná existence. Mohlo by to byt to, co se děje po smrti.“

Chvíli mi trvalo, než jsem se na něho myšlenkově napojila, ale říkala jsem si, mnohým lidem se to určitě nepodaří vůbec. Povídat si s Pepou Nosem, autorem písniček Země je kulatá (tu s nadšením kdysi poslouchávaly a zpívaly moje malé děti ), Agent sí aj ej, Nedej se, Ikarovo ouha atd. a pochopit ho, to zaprvé znamená zcela se uvolnit, nechat naprosto volný přirozený průchod svým myšlenkám, prostě se otevřít, zbavit se veškerých šešněrovaností a nezapomínat také přitom na to, že každý člověk je jedinečný a tak k němu s pokorou přistupovat. Nejlépe s dvojdecí červeného či bílého.

Písničky tohoto improvizujícího hudebníka dnes rádia nehrají, v televizi ho neuvidíte, ale na to on, jak říká, kašle. Nesnáší šoubyznysové mafie , protože dle něho manipulují s účinkujícími a s veřejností. Nesnáší lidskou blbost a na tom je také postavena část jeho tvorby.. Stačí si třeba poslechnout jeho „4 pravdy.“

Takřka nepřetržitě žije ve svém bohatém vnitřním světě, který je pro většinu lidí těžko pochopitelný. Připadá jim jako blázínek vzdálený realitě dnešní doby.“ To, co si o něm však myslí ostatní, ho nezajímá. „To je jejich problém, já patřím, kam chci. Víš, někteří lidé jsou na mě nasraní, že jsem si zachoval svobodu. Já si ale vždycky žil, jak jsem chtěl já. Za komunistů i teď.“ Když mluvil o svých skladbách, jeho slova působila sebevědomě. „Každá moje věc je skvělá, Já nepustím ven nic špatnýho. Já jsem napojen na toho nejvyššího a když se na něho napojíš, dostaneš, co chceš. Pro mě není umění řemeslo. Umělec jde v souladu s božským záměrem a je jedno, jestli je uznáván, nebo ne. Důležitý je tvořit pro pokladnici duchovního dědictví. Ale děje se to nevědomky. Já třeba nejsem schopen to dělat jinak.“

V té své pokladnici má Pepa Nos řadu alb. „Z mého pohledu je však nejdůležitější „Rok 2000“, kde jsem vystihl dobu, která nyní nastala.“ Pokud zrovna nenavštěvujete Českou esoterickou univerzitu na zámku v Ratajích nad Sázavou, kde Pepa přednáší, neučíte se u něho angličtinu, či nepatříte k jeho žákům jógy a nejezdíte za ním na některé jeho koncerty, moc o něm vskutku dnes neuslyšíte. Přesto Pepa Nos tvoří a žije v Kutné Hoře. Kdysi sem přišel za svojí láskou, ženou Laďkou, a město si následně také zamiloval. „Je to krásný město s krásným okolím, kde je to skvělý pro duchovní život člověka. Je zde příznivá energie pro duchovní růst a je to tady takový schovaný za větrem. A žije tu taky dcera Lucie, která se mnou taky příležitostně vystupuje.“

V květnu to bude šedesát let, co se narodil v rodině lidového řezbáře. Po gymnáziu zkusil vysokou v Liberci, záhy však přešel na studium angličtiny a francouzštiny do Prahy. Veřejně vystupovat začal v roce1974. A jelikož nesnášel nikdy manipulaci, v životě občas narážel a dostával se do různých střetů. Je kritický a nebere si servítky, ale na druhou stranu jeho duše je křehká a když vidí, že tu člověk není proto, aby mu ublížil, jakoby kouzelným proutkem promění onu drsnost v citlivou poezii.

Již několikrát se mu podařilo splnit si svůj mladický sen, zahrát si ve filmu. Toužil po tom už v šestnácti, kdy začal taky se skládáním, ale herecká cesta ho dostihla v Abrahamově věku. „A to jsem se dostal hned až do Hollywoodu. V „Kletbě bratří Grimmů jsem měl maringotku hned vedle Matta Damona, pouze o dost menší. Předtím jsem si zahrál předáka ruských mužíků v italském „Vzkříšení“, v roce 2001 pak natáčel scénu s Charlesem Aznavourem pro francouzský film „Angelina“ a u nás o rok později ve Šteindlerově Perníkové věži ztvárnil postavu bezdomovce. Takže hraji tak i tak.

Nyní si Pepa užívá koncertování s Američanem Joe Fornierem. Můžete to zažít i Vy 27. dubna v pražské Kavárně písničkářů.